Čeho se senioři-turisté z Jedničky nebojí...

"Jarní výlet“ turistické party seniorů pořádaný Střediskem sociálních služeb nabral nečekané obrátky ještě dříve, než začal. Správně naplánovat výšlapy, zajistit dobrou baštu i večerní zábavu, s tím si poradit dovedeme, na počasí jsme však krátcí, a tak na nás místo rozkvetlých podhorských luk čekaly stráně pokryté zmrzlým sněhem. Nevzdal to nikdo, i když by se to pochopit dalo. A tak ve třetím dubnovém týdnu vystoupilo z autobusu v Janově nad Nisou, podhorské obci Jizerských hor, dvaadvacet na jaro připravených turistů, odhodlaných vyškrábat se dvoukilometrovým pochodem o skoro 200 m výše, do tepla hotýlku Vila Oaza.

Do Jizerek jsme rozhodně nepřijeli ležet, tak jsme hned po obědě vyrazili na první výlet, cíl skalní hřib, přírodní útvar důmyslně ukrytý v lesích mimo značené cesty. Snažil se sice hodně, abychom ho minuli, ale po jeho odhalení měl ten šutr dost štěstí: jen díky námraze se nám jej nepodařilo trochu rozhoupat.

Po večeři, když jsme probírali program na příští den, se projevila menší nejistota: zvládneme celodenní hřebenovou túru na zmrzlém sněhu? Proč ne, chodíme přece již šestým rokem a na sněhu také nejsme poprvé.

Přivstali jsme si a po snídani jsme nabrali kurz na Bedřichov. Významné místo, začátek slavné Jizerské padesátky, zároveň památník 14 členů expedice Peru 1970, horolezců, kteří zahynuli pod lavinou kamení na peruánské hoře Huascarán v roce 1970. Všichni byli účastníky první Jizerské padesátky v roce 1968. Nyní se závod běhá jako jejich memoriál.

Místo krásné, zároveň smutné, nás ale čeká výstup na horu Nekras. Naivně jsme si mysleli, že je to nejnáročnější část naší cesty. Na vrcholu Nekrasu je již od roku 1907 kamenná rozhledna Královka, která nás lákala hned dvakrát: pěkným výhledem, jak to již u rozhleden bývá, a neméně dobrou hospodou pod ní. Borůvkové koláče se šlehačkou a groček, těžko se tomu odolává. Čas však běží, ještě nejsme ani v polovině cesty, a navíc počasí tady na hřebenech přitvrzuje mrazivým větrem se sněhem. My si to míříme do zimního střediska v Hraběticích, do Ski areálu Severák. Je tady jedna sjezdovka vedle druhé. Jen blázen si může myslet, že tu na sněhových pláních potká velblouda, nám se to ale podařilo. Nejen velbloud, ale i zebra, puma, zlatí bažanti, nádherní koně a mnoho dalších zvířat, to vše uprostřed sjezdovek chovají Häcklovi, rodina milovníků zvířat a přírody. Měli jsme to i se zajímavým komentářem pana majitele.

Hlavu vzhůru! Nad námi je Hrabětické sedlo, tedy další stoupání, a na vrcholu další rozhledna. Slovanka, nejstarší železná rozhledna v českých zemích, zakoupená v roce 1887 na průmyslové výstavě ve Vídni. U rozhledny končí křížová cesta se zajímavým příběhem studánky navracející zrak. Tady nás čekal nejnáročnější úsek cesty, podle křížové cesty, strmým zasněženým svahem plným kamenů a kluzkých kořenů k našemu hotýlku. Na namrzlém sněhu to již chtělo spolupráci – zvládli jsme to nakonec všichni. A do nočních hodin bylo potom o čem povídat. K tomu jsme se ještě od paní ředitelky dozvěděli spoustu zajímavých informací v malé přednášce o pohybu a bezpečnosti při pobytu v přírodě. Díky dotazům se přednáška nakonec protáhla skoro na hodinu, ale máme důležité informace. Pak jsme si ještě zahráli hru a až do noci povídali a povídali…

Závěr našeho výletu, poslední den? Třešnička na dortu. Moderní bobová dráha v Janově. Pro většinu z nás úplně nová zkušenost. Sebrat trochu odvahy a již se řítíme z prudkého svahu dolů. Byl to pro nás nezapomenutelný zážitek

Na závěr je možné dokončit rozepsaný nadpis a trochu se pochválit: na skupinu seniorů-turistů docela slušné výkony a možnost tak trochu si pozvednout sebevědomí, na co vše jsme si troufli. Navíc jako jednotlivci bychom podobný výlet jen velmi těžko realizovali.

Proto si vážíme podpory ze strany Střediska sociálních služeb a jsme moc rádi, že s námi tento náročný výlet Helena Čelišová a Tereza Nosková absolvovaly a také s Karolínou Schwarzovou perfektně připravily.

 

Za všechny zúčastněné Mirek Bernát