Říká se, že láska kvete v každém věku. Dvě dámy z Prahy 1, Luciana Klobušovská a Olga Holubová, dokazují, že to samé platí i pro poezii. Jejich verše jsme mohli slyšet v divadle Viola, kde je recitovaly členky Klubu poezie Týnka pod vedením umělecké vedoucí Dany Hyklové, která se svými svěřenkyněmi připravila pro Violu pásmo Milostná poezie.
Největší místnost Klubu seniorů Haštalka v Haštalské 7 se každou středu odpoledne proměňuje v taneční sál. Tou dobou se zde totiž scházejí členky taneční skupiny Medunky, která už sedm let působí pod záštitou DPS v Týnské ulici a jež je jednou z velmi zajímavých aktivit, nabízených Střediskem sociálních služeb Praha 1 seniorům první městské části.
„Dámy, jež jsou členkami taneční skupiny, jsou příkladem pro ostatní starší spoluobčany svojí vitalitou i přístupem. Nejdůležitější ale je, že je jejich činnost baví a že z ní mají radost ony i diváci nejen v Praze 1,“ řekl starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký.
Pokud navštívíte zkoušku „Medunek“, na první pohled poznáte, že tanečnice dávají do tance kromě nesporného talentu i hodně tvrdé práce. Jejich nasazení je o to obdivuhodnější, když si uvědomíme, jakým věkem se mohou členky taneční skupiny pochlubit. „Náš věkový průměr přesahuje sedmdesát let a některé členky už za sebou mají i osmdesátku,“ prozradila Jaroslava Hrabová, vedoucí taneční skupiny Medunky.
V době naší návštěvy vrcholily přípravy na vystoupení na Plese seniorů 2013 na Žofíně. „Rozhodly jsme se nacvičit Českou besedu, kterou v polovině 19. století uvedl do života a na taneční parket, prý právě na Žofíně, Jan Neruda,“ vysvětlila paní Hrabová, také již seniorka.
Česká beseda byla původně vymyšlena pro čtyři páry, to znamená osm tanečnic. Skupina Medunky ji předvede v úpravě pro dvanáct tanečnic. „Zájem byl velký a přece neodmítnu tanečnice, které se soustavně a pravidelně účastní nácviku?!“ řekla Jaroslava Hrabová s tím, že choreografii upravila i s ohledem na věk tanečnic.
Kromě nácviku se členky starají i o své oblečení. „Středisko sociálních služeb Praha 1 nám finančně přispívá, jinak si ale vše zajišťujeme svépomocí,“ uvedla vedoucí „Medunek“ a dodala, že ve skupině je dobrá parta, která se schází i mimo tanec a vždy se výborně pobaví.
Skupina už má za sebou řadu vystoupení se svým country programem. Před Vánocemi například vystoupila pro seniory v domově důchodců na Krejcárku, na podzim si ji pozvali až na Karlštejn. Bude zájem i o Českou besedu? „Uvidíme, jaký bude ohlas teď na plese. Když to vyjde, věříme, že zájem bude,“ prohlásila Jaroslava Hrabová.
Podle toho ale, co jsme viděli my, bude vystoupení taneční skupiny Medunky s jejím novým programem určitě stát za to.
Chcete se zapojit do činnosti taneční skupiny Medunky nebo ji chcete pozvat na vystoupení k vám? Přijďte ve středu po 14. hodině do Haštalské 7 – budete vítáni. Můžete také napsat na e-mail: jaroslava.hrabova@seznam.cz.
A na závěr pár slov pro ty, kteří chtějí vědět o České besedě něco víc. Proč Jan Neruda s touto myšlenkou přišel? Nebylo to jenom proto, že rád tančil, bylo to hlavně proto, že chtěl vnést na české bály něco ryze českého. Tak vznikla sestava prostých tanců na české národní písničky. Již prvního předtančení se zúčastnil také Bedřich Smetana. Úspěch byl tak velký, že po dvou měsících tančilo besedu 140 párů. Česká beseda se tančila také později, ve 20. stol., a to tehdy, když bylo českému národu těžko. Za 1. i 2. světové války. Starší ročníky si možná vzpomenou, že se ji po válce učily tančit v Sokole nebo v tanečních. „Proč si nepřipomenout svoje češství i ve 21. století?“ uzavřela Jaroslava Hrabová.
V pátek 11. 10. 2013 vyjeli senioři do Kutné Hory.
Od 17. do 21. září uspořádalo občanské sdružení CZECHDESIGN.CZ, za podpory Městské části Praha 1, festival Týden přístupného designu, v jehož rámci se uskuteční několik volně přístupných akcí, určených široké veřejnosti, designérům, architektům a dalším odborníkům. Jednou z nich byl i workshop Grafický design (ne)stárne, který odstartoval v DPS Týnská.
Cílem workshopu bylo mimo jiné navržení nového orientačního systému budovy DPS v Týnské, který by v podmínkách sice moderně zrekonstruované, ale v každém případě původem staré budovy umožnil snadný pohyb nejen ubytovaným seniorům, ale i návštěvám, jež prostředí neznají a špatně se v něm orientují.
„Mám z této ojedinělé akce a spolupráce s mladými designéry radost a těším se na výsledky. Ty by totiž mohly pomoci klientům v DPS Týnská, ale určitě i v dalších našich zařízeních. Zároveň jsem přesvědčena, že tento projekt bude inspirací také pro další pražské městské části i obce po celé republice,“ řekla radní pro sociální oblast a protidrogovou problematiku Prahy 1 Šárka Chládková Táborská, která workshop slavnostně zahájila.
Klientům DPS a mladým designérům popřála dobrou a inspirativní spolupráci mezi generacemi. Přivítala podle svých slov iniciativu mladých lidí, kteří sami přišli s chutí nějak pomoci. „To jsme s radostí přivítali a po diskusi jsme se rozhodli právě pro orientační systém budovy v Týnské,“vysvětlila Šárka Chládková Táborská.
Ředitelka Střediska sociálních služeb Helena Čelišová účastníkům workshopu představila služby poskytované seniorům Prahy 1 i samotný Dům s pečovatelskou službou v Týnské ulici. Tento bývalý pivovar, před lety ve špatném stavu, prošel náročnou rekonstrukcí a nyní svým obyvatelům i návštěvníkům nabízí oázu klidu uprostřed města a nedaleko značně zatížených a rušných ulic i Staroměstského náměstí.
Helena Čelišová vyzdvihla potřebu orientačního systému. „Budova je moderně zrekonstruovaná, ale svůj dávný původ nezapře, a tak i orientace v ní není taková, jaká by byla, kdyby byla postavena v současnosti už jako DPS,“ prohlásila ředitelka Střediska sociálních služeb Praha 1 a dodala, že workshop je krásnou ukázkou mezigenerační solidarity.
Zástupce občanského sdružení CZECHDESIGN.CZ Mikuláš Hapka představil Týden přístupného designu a náplň i cíl workshopu Grafický design (ne)stárne. „Chceme ukázat, že design může mít sociální rozměr,“ řekl.
Už druhý ročník letního tábora pro seniory uspořádaly v Soběšíně na Sázavě Městská část Praha 1 a Středisko sociálních služeb. Letos se tábor poprvé konal hned ve dvou turnusech: zatímco ten první navštívili už zkušení táborníci, kteří absolvovali i první ročník, druhý byl určen „bažantům“.
„Po úspěchu prvního ročníku nám všem bylo jasné, že tu vzniká nová pěkná tradice, jež dokazuje, že dobře bavit se můžeme v každém věku,“ řekl starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký.
Co měly oba táborové běhy společného, byly výborná nálada a napětí i velké nasazení při hrách a soutěžích. Všichni účastníci také hned na začátku tábora prošli bránou dětství a zvolili si věk v rozmezí od dvanácti do patnácti let. Poté si zabalili – ano, čtete dobře – a odletěli létajícím balonem, jehož první zastávka stála opravdu za to: Las Vegas. To v případě prvního turnusu. Členové druhého turnusu byli vystaveni zdánlivě menšímu nebezpečí, když se vydali na cestu kolem světa lodí. Dalším rozdílem mezi oběma turnusy bylo počasí: první týden slunce vytrvale hřálo (či spíš připalovalo), druhý týden se obloha spíše vytrvale mračila.
My jsme tábor navštívili během prvního turnusu. S námi pak v kufru auta (v chladicím boxu – zpráva pro hygienu:)) přijely špekáčky k večernímu táboráku. Dorazili jsme, když zrovna naplno běžela soutěž, kdy si všichni táborníci vyslechli od „hlavase“ Rikiho příběh, o němž pak postupně vedli diskusi a hodnotili jednání jednotlivých postav příběhu. „Pro mě je velmi zajímavé a poučné srovnávat, jak příběh hodnotili děti a mladí lidé, s nimiž také pracuji, a jak lidé, kteří už prožili kus života,“ řekl Jaroslav Kráčmera, jinak už zmíněný Riki, který měl už druhým rokem na starost program tábora. Rovněž druhým rokem s ním spolupracovala paní Erika, jež zároveň plnila funkci zdravotnice.
Druhým rokem také fungovala populární kavárna, doslova epicentrum tábora, kde se odpočívalo, hrálo, diskutovalo či zpívalo. A také podnik, jehož název se měnil podle situace, počasí, stavu tělesné schránky či duše „provozovatelek“ – ředitelky Střediska sociálních služeb Heleny Čelišové a její spolupracovnice Karolíny Schwarzové. V době naší návštěvy se honosil označením „U dvou zdechlých koček“.
Vedle her a soutěží čekaly na účastníky pestré a netradiční ranní rozcvičky, jež tvořily tai-či, přijímání energie nebo třeba mazurka. Večery pak vyplňovaly táboráky, koncerty harmonikáře a country kapely, promítání v bijásku Kinolet a stejně jako loni oslava narozenin úplně všech zúčastněných bez ohledu na skutečné datum narození. Chybět samozřejmě nemohl ani rozlučkový večer.
Využíváme pohostinnosti kavárnic a vychutnáváme si jejich kávu, slunce připaluje, ale hry musejí pokračovat. Jde se na Hanojské věže, jež důkladně prověřují kombinační schopnosti soutěžících. Auto těchto řádek je sebekriticky rád, že může jen přihlížet. A následuje další soutěž a hra zároveň, stejně zábavná jako všechny ostatní. Všichni se při ní ocitají až ve starověku, konkrétně v Mezopotámii, a úkol, který je čeká, je… Jak to jen říct? No, zkrátka, musejí vyluštit klínové písmo. Nutno dodat, že se do hry všichni pouštějí s chutí, vervou a úspěšně.
My se raději pomalu vytrácíme a vyrážíme do hlavního města. Klínové písmo… Hm…
